Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proslov Daniela Landy, jenž zazněl během koncertu v Praze (25. 11. 2011)

27. 11. 2011

Doslovný přepis proslovu Daniela Landy, který zazněl 25. listopadu během koncertu v Praze. Koncert v Praze byl poslední zastávkou podzimního turné, které nese název Vozová hradba.

9025a7572dba1481be5a8d23e0e2a60a.jpg

Vážené publikum, vážení kamarádi, dlouho jsem přemýšlel, co vlastně dnes říct. Není to jednoduchý úkol stát tváří v tvář plné obrovské hale a nést si batoh slibu, že v Praze něco zásadního, důležitého řeknu. Když vidím před sebou desetitisíce lidí, a to jsme ještě nebyli všude, když cítím, na jaké písně reagujete, na jaká slova, nezbývá mi než akceptovat fakt, že jsem jeden z mála, kteří mají tu možnost svolat mnoho lidí k určité jednotě.

Dnes večer jsme jednotni při poslechu písní, jindy třeba můžeme vybrat jiný důvod a být jednotni při jeho prosazení. Abych podtrhl smysl názvu našeho turné (pozn.: Vozová hradba), husité si také vybrali myšlenku a byli dokonce schopni jejího prosazení i přes odpor celé tehdejší Evropy a i přes vojenské výpravy do Čech.

Dlouho jsem si lámal hlavu s tím, co vlastně můžu pro vás, nás, dělat. Kudy vykročit, jak správným způsobem využít obrovský potenciál, obrovskou možnost, kterou mi svojí přízní a pozorností propůjčujete. Přemýšlel jsem, co bych vám mohl nabídnout. Co vlastně já mám zajímavého, abych byl v něčem opravdu platný. No a jelikož jsem naprosto nevyléčitelný a nepolepšitelný megaloman, napadla mě určitá možnost, jak přece jen ty husity v něčem následovat, samozřejmě ne v tom zlém.

Začal bych možná tím, že jsem přesvědčen, že historie není tramvaj bez volantu. Jsou doby, kdy se nám historie tak nějak přihodí, zatímco jindy se najdou lidé, kteří ji píší a tvoří. Vozová hradba připomíná ty, kterým se ji podařilo psát. Je mi teď jedno, jestli to byli zbojníci, či skuteční svatí bojovníci. Možná obojí. O to nejde. Závidím jim a připomínám je především pro jejich smělost a odhodlání.

Smrt jediného člověka (pozn.: Jan Hus) se stala jiskrou, která pak rozpoutala tak nevídanou bouři, že její hromy slyšel celý tehdejší svět. Právě bych se u husitů v tomto inspiroval a našel odvahu stejně jako oni odlepit oči od země, zvednout hlavu k nebi říct nahlas světu: "My jsme tu! Žijem! Neumíráme! Ctíme, umíme vytvářet velký věci, jsme schopni velkých činů. Toužíme. Makáme na tom. Prostě to nebalíme!"

Nechci, abychom husity napodobovali v takových ohavnostech jako třeba upalování jinověrců ve stodolách nebo vypalování chrámů, ale ve schopnosti vytvořit sílu, která pohnula tehdy zdánlivě nepohnutelným. Oni nám jasně ukázali, že v jednotě a odhodlání síla bezpochyby je.

Takže já bych rád, abychom to byli právě my, dnešní ženy a mužové, kdo najdou v sobě tu odvahu. Hrdě se postaví a pokusí se vstoupit do dějin a napsat historii.

Nemohu se spojit se stavem, kdy se otevřeně hovoří o tom, že jsme ve světovém měřítku naprosto bezvýznamná zemička. Na to je u nás příliš velký potenciál. A tak mám potřebu zase jednou do světa zavolat, že my jsme středobodem Evropy! Jasně a nahlas!

K tomu je ale zapotřebí obřích činů, velké odhodlání, veliké odvahy, nezměrná vytrvalost a síla. Ale já nevěřím, že my jsme generací pokrčených ramen. Věřím, že z lásky k bližním a našim dětem jsme schopni neuvěřitelných taškařic, které možná mohou posadit na zadek celý svět. Já tomu stále věřím.

Když jsem se zamýšlel, čím bych mohl posloužit, chtěl jsem být opravdu poctivý a nevynechat nic. Takže začneme u toho, že mě mnoho lidí přemlouvalo, abych šel do politiky. Takže politický vůdce? To by byla smrtící chyba. Hned z několika důvodů. Jednak impulzivní lidí jako já do politiky nepatří. Je to o průser. Za další jasně se ukazuje, že na vině není jenom celý tento bludný korupční politický systém, ale i naše vlastní pohodlnost, zakrnění a žití na dluh na úkor našich dětí. Nevěřím, že politickou cestou jde opravdu něco změnit. Na to je stav příliš vážný a morálně nemocná není jenom politika.

Zákonem se totiž láska, úcta, hrdost, nebo třeba sebevědomí nedá nařídit. Nedá se nařídit láska k ženě, láska k dětem a k zemi už vůbec ne. Zákonem nenařídíte zodpovědnost, touhu v životě něco dokázat. Takže nejen politická a právní situace a její představitelé jsou tady na vině. Chybí mezi námi jedinci velkých formátů jako Baťa, Komenský, Tyrš, Karel IV., Foglar a mnoho dalších, kteří se snažili naší zemi vtisknout nějaký charakter, duch velikosti. Který si tu nakonec podepsal jako vráska moudrosti na tváři země.

V úctě k těmto jménům bych rád přivedl na svět cosi, co by je spojovalo a navracelo na myšlenkový trh. A proto je třeba jasně odmítnout politickou cestu. Protože tam by nám svázala ruce, možnosti by byly velmi omezené a na jádro skutečného problému by se stejně nevztahovaly.

Navíc nechci být původcem nějakých zneužitelných politicky orientovaných hord, za které vlastně nikdo neručí a jejichž receptem je třeba spálená zem, vymkne-li se to kontrole. Mojí touhou je opak. Pryč od toho. Takže to jsme opustili pro mě nebezpečnou cestu politické jednoty.

Potom tu existuje další obří hybná síla, je sice poněkud zastaralá, ale jmenujme ji. Nelekejte se... Je to síla náboženských explozí, jinde ve světě si v tom vesele frčí. Tato síla byla také příčinou mnoha podstatných světových proměn, husity nevyjímaje. No a tak mě kdysi napadlo se vší vážností revitalizovat templářský řád, ovšem ukázalo se, že se lidé a mými vlastnostmi na vážnou cestu náboženských lídrů opravdu nehodí. Že je to spíš o průser a o zmatení veřejnosti.

Takže politická síla ne, náboženská také ne, tak co tedy? Mám zůstat opravdu jen zpěvák, který jednou za tři roky napustí do svých věrných dvě hodiny koncentrovaného vlastenectví a dobrodružných příběhů, abyste vydrželi veseleji skřípat další roky zubama?

No, možná by to nebylo úplně málo, ale přece jenom je to promarnění potenciálu. Na víc fakt nemám? Takže ptal jsem sám sebe, kdo bych pro vás chtěl být, kdybych měl třeba kouzelnej proutek nebo kouzelnej prsten. Protože zřejmě nikdy nepřestanu mít uvažování malýho kluka, nekladl jsem si té otázce žádný limity. Kdo bych chtěl být, kdybych měl třeba všechno k dispozici, včetně třeba moci americkýho prezidenta, anebo větší. No... A pak bych chtěl být snad jenom třeba čaroděj. Největší mág, jaký jen jde, abych společně s vámi dokázal kousky, které by se daly přirovnat opravdu k zázrakům a probudily naši zem ke skutečnému morálnímu růstu. Jednota desítek tisíc lidí, to je nezanedbatelná síla.

V současné době obcházím zajímavé a nezpochybnitelné české morální a další autority, jejichž jména se dozvíte, a radím se s nimi o dalším postupu. Jediný bezpečný způsob, kterým já mohu nabídnout nějakou konkrétní jednotu, to je hra. Jiný bezpečný způsob neexistuje. Jen ve hře totiž nejde o život, ale o radost a o výsledek. To je opravdu ta nejbezpečnější cesta, jak svolat tak velkou sílu, kterou máme podle mého odhadu k dispozici. Nepodceňujme hru jako formu cesty. My totiž nejsme hrdinové, ale zahrajeme si na ně. Nejsme velcí mužové a ženy, ale pojďme je zkoušet představovat ze všech sil. Možná se to některým podaří, možná vypěstujeme ty pravé, co přijdou po nás. Nemusíme totiž Evropě a politikům hrát roli tupého stáda ovcí. Naopak můžeme představovat třeba velikého a silného draka. Protože když cítím z pódia Vaši sílu, připomínáte mi spíš toho draka, než ty ovce.

První věc, která je podle mě důležitá, je aby naše jednota měla nějakou osu, středobod, na který se navíjí. A protože za největší problém považuji, jak už jsem uvedl, náš hodnotový systém, rád bych, aby mezi námi vznikla určitá dohoda. Dohoda o tom, kdo jsme, nebo o tom, kdo chceme být a k čemu směřujeme.

A tak jsem se jako čaroděj rozhodl, že se pokusím nalézt bájný klíč od hory Blaník, ve které spí voje rytířů připraveni vyrazit na pomoc, až bude Čechům nejhůř. Vede je jejich legendární král, posvátný princip. A tak jsem hledal symbol našeho vzkříšení, mýtickou smlouvu, která by jako naděje vzhlížela vysoko k nebi, klíč k Blaníku. Tato myšlenka se mi zhmotnila jako veliký kámen, velká kamenná stéla, která bude brzy vztyčena a zaražena do země na posvátném místě. Menhir, kámen starých čarodějů a druidů, kteří je kdysi vztyčovali jako posvátné úmluvy se zemí i nebem. Do naší stély bude vytesáno 14 hodnot, a jeden základní princip. Tyto pojmy budiž naší smlouvou, naším základem pro činy příští.

Nahoře u nebe nejvyšší hodnota láska, věrnost, síla, touha, spravedlnost, šlechetnost, statečnost, čest, píle, odhodlání, jednota, pravda, pokora a moudrost.

Základní hodnotou u země je víra. Ten z nás, kdo zarazí tuhle stélu hluboko do své duše, odemkne legendární Blaník a probudí toho, kdo je tak netrpělivě očekáván. Tím bych začal. Zkusíme to? Věříte mi? Na mých stránkách www.daniel-landa.cz se 1. 12. 2011 objeví první indicie do naší Hry. Jaká bude a do kolika levelů se dostaneme, záleží jenom na nás. Na všech. Mojí touhou je společně s Vámi změnit dějiny.

A ještě mi dovolte, protože v tom nejsem úplně sám, abych vám představil náš prapor. Na stránkách vysvětlíme. Uvidíte mnoho bojovníků příští rok jak pod touto zástavou s heslem "Věrnost za věrnost" budou bojovat na různých kolbištích. Jsou to mistři světa, jsou to skutečné špičky sportu. Jako první se pod tímto praporem představí trojnásobný mistr světa Ondřej "Spejbl" Hutník 30. 12. v pražské Lucerně. Je to trojnásobný mistr světa v thajském boxu, jeden z našich dračích jezdců, jeden z nás, který bude válčit za tyto principy. Děkuji vám.

 

Zdroj: www.daniel-landa.cz