Archivní stránky kulturního žurnalisty Jakuba Malovaného

Herec Josef Kubáník patří k výrazným postavám Slováckého divadla. Objevuje se v několika úspěšných inscenacích, mimo jiné také v letošní novince, kterou je Oskar a růžová paní. Na jevišti se tak znovu setkává s legendární Květou Fialovou.

"Pro mě je to samozřejmě velká pocta, že můžu hrát s takovou osobností," vykládá užasle herec a zároveň tiskový mluvčí Slováckého divadla. S Květou Fialovou si rozumí nejen na jevišti, ale i v osobním životě. Proto není divu, že se o něj začal zajímat bulvár. "Vždycky si říkám, proč mají lidi takové starosti?," diví se.

O Slováckém divadle je mimo jiné hodně slyšet také díky spolupráci s herečkou Květou Fialovou. Jak se vám podařilo získat paní Fialovou na hostování?
My jsme u nás v divadle dělali v roce 2008 muzikál Adéla ještě nevečeřela. A protože paní Fialová spolu s Naďou Konvalinkovou a panem Dočolomanským hrála ve filmu Oldřicha Lipského, tak jsem se se všemi spojil a pozval je na jednu z repríz. Věděl jsem, že se od natáčení buďto nepotkali, nebo jenom jednou, a to náhodou. Chtěl jsem jim vystrojit takové velké setkání. Nepodařilo se to, protože pan Dočolomanský umřel, ale Naďa Konvalinková s paní Květou přijely. Byli jsme na večeři, když se na mě paní Květa podívala a řekla: "Vy jste víla." Potom jsem se dozvěděl, že si v tu dobu moc chtěla zahrát hru Harold a Maude, jenom neměla Harolda ani divadlo.

Jak to?
V Městských divadlech pražských, kde má angažmá, jí řekli, že tam to s ní a Filipem Blažkem již před lety uváděli. Jenomže ona to chtěla hrát v době, kdy jí bylo osmdesát, tedy stejně jako Maude. A u nás měla pocit, že našla toho svého Harolda. Potom už to šlo rychle. Šla za našim panem ředitelem, domluvila se s ním, dala mu nabídku a celé se to začalo rozjíždět.

Důvod, proč jste vybrali inscenaci Harold a Maude jste již zmínil. Dále mne zajímá, proč jste se rozhodli nazkoušet novelu Oskar a růžová paní.
Protože nás to s paní Fialovou na jevišti baví, hrajeme spolu divadlo rádi. Pro mě je to samozřejmě velká pocta, že můžu hrát s takovou osobností. Inscenace má také obrovský úspěch u diváků, a tak jsme si říkali, že by bylo dobré, kdybychom našli další hru. Původně jsme chtěli dělat Dobrou noc, mami, což je hra o matce a dceři, která se rozhodne spáchat sebevraždu. To se ale nepodařilo, protože nám autorka nepovolila převést dceru na syna. Takže jsme hledali dál. Říkali jsme to i novináři Jirkovi Landovi, který potom potkal paní Květu, ptal se jí, jestli jsme nějakou hru našli a protože jsme žádnou neměli, tak jí dal tip na Oskara a růžovou paní. Zase jsme to přednesli našemu panu řediteli a naší paní dramaturgyni. Když se o tom bavili při premiéře Modrých květů, zrovna šla kolem jejich stolu režisérka Zoja Mikotová. Uslyšela otázku, kterou pokládal pan ředitel paní dramaturgyni: "Ty znáš Oskara a růžovou paní?" Ona řekla, že ne. Zoja se tedy zastavila s tím, že příběh zná a začala jim jej vyprávět. Řekli jí: "Fajn, ty to znáš, je vidět, že k tomu máš vztah. Takže pokud souhlasíš, budeš to režírovat." A tak to celé vzniklo.

V určitých momentech se mi zdá, že si jsou tyhle hry něčím podobné. Mám pravdu?
Máte a nemáte. Máte pravdu v tom, že to jsou hry o silném vztahu dvou generačně rozdílných lidí, že to jsou řekněme duchovní příběhy. Ale každý je vyprávěný úplně jiným jazykem. Každý má úplně jiné motivace, jiný osud a i jiné poselství. Hru Oskar a růžová paní jsme u nás pojali jako jakousi osvětu o smrti, jak tomu říká paní Fialová. Smrt se nevyhne nikomu z nás a každý jí budeme tu dříve, tu později blízko. Nikdo ji asi nebude přijímat samozřejmě, ale chtěli bychom, aby lidé věděli, že se bez ní neobejdeme. Ale u nás to má ještě další rozměr. Nejde jen o samotnou hru. Týká se dětí nemocných leukémií. Rozjeli jsme s kolegy kampaň, kdy se společně s diváky zapojujeme do dárcovství kostní dřeně. Navíc jsme na premiéře pořídili záznam a máme v plánu vydat ho na CD. Výtěžek z prodeje by šel na nadaci Šance při olomoucké dětské onkologii. Takže by se to vrátilo nemocným dětem, tak jak to potřebují.

Ve hře Harold a Maude hrajete věčného pesimistu, "sebevraha", zkrátka opravdu hodně zajímavého člověka. Je něco, co máte s touhle postavou společného?
S Haroldem? (přemýšlí) Já jsem byl v životě jednu dobu v takové situaci, kdy jsem měl pocit, že je všechno špatně, že nic nefunguje a že nevím, jak z toho začarovaného kruhu ven. Ale nepáchal jsem sebevraždy, nevěšel jsem se na lustru, nestrašil jsem svoji matku… Nic z toho. Jen jsem měl takové těžké a chmurné chvíle. A možná i díky paní Fialové to přešlo a život se mi o 180 stupňů otočil.

V Oskarovi a růžové paní zase hrajete umírajícího desetiletého chlapce, který má zcela svůj svět. Když se vaše postava "rodila", čerpal jste do ní ze svých zkušeností, ať už osobních či z doslechu, nebo jste se řídil jen instinktem a fantazií?
Já už jsem to několikrát říkal. My jsme u nás v rodině tuhle zkušenost měli. Můj synovec si prošel leukémií, teď je mu sedm, pořád ještě dojíždí na kontroly. Moc dobře jsem věděl, co prožívají rodiče, co řeší celá rodina, když dítě onemocní. V tomhle se ta zkušenost, byť bolavá, hodila. Ale na druhou stranu, ono to divadlo a jevištní tvar je tak specifické, že tam platí úplně jiná pravidla než v životě. Všechno se děje ve zkratce, podřizuje se to jakýmsi pravidlům, které nastoluje režisér. A na to jsme museli samozřejmě přistoupit. Ale část zážitků, které mám za sebou, tam je a určitě se hodily.

Jaké jste zažíval pocity, když jste stál poprvé s Květou Fialovou na jevišti? Byla ve vás nervozita? Přece jenom, paní Fialová je velká herecká postava.
Ještě než jsme začali zkoušet hru Harold a Maude, měla paní Fialová tady v Hradišti nějaký pořad a chtěla, abychom tam byli na jevišti spolu. Už jsme se znali docela dlouho, ale před diváky jsme spolu byli poprvé a přiznávám, byl jsem nesvůj. Nervózní jsem byl také, když jsme začali číst Harolda. Já jsem se před ní strašně styděl, ona je opravdu velká osobnost a velká hvězda. Říkal jsem si: "Proboha, tady ta paní pracovala s takovými osobnostmi a teď se tady budu o něco pokoušet…" Ale ostych mě přešel, protože paní Fialová je především profesionálka a výborná kolegyně. Dovede poradit a umí naslouchat. Sama se také ptá, jestli všechno funguje, jestli je všechno tak, jak má být. A myslím si, že velkou roli v tom všem sehrál právě ten náš soukromý vztah.Takže to nebylo jenom jakési kolegiální setkání, ale šlo o setkání dvou lidí, kteří k sobě mají blízko.

V souvislosti s paní Fialovou jste se začal objevovat i v bulváru, začal se řešit právě váš soukromý život. Způsobuje vám to nějaké velké nepříjemnosti?
Nezpůsobuje. Jenom si vždycky říkám, proč to lidi zajímá? Proč potřebují vědět takové věci? To mě na tom zaráží. Já ty bulvární časopisy neznám a vždycky, když z nějakého zavolají, tak jsem naivní, že je opravdu něco zajímá. Například po oslavě narozenin Václava Vorlíčka jsem jedné novinářce vyprávěl, jak ta oslava probíhala, co jsme panu Vorlíčkovi připravili, jak si vážím jeho práce, které filmy jsou pro mě důležité a proč. Vůbec jsem ale netušil, že ji to nezajímá. Potom v nějakém časopise vyšel článek a u něj nadpis: "Láska nebo úchylka? Nejpodivnější pár českého showbyznysu." Začal jsem to číst a říkám si: "To snad není pravda. Já blbec jsem se s ní bavil o nějakých intelektuálních zážitcích, ona mi neřekla nic, jenom ochotně poslouchala a pak tohle." Ještě mi potom napsala, že by si někdy chtěla o mém životě a o paní Fialové znovu popovídat. Říkal jsem si: "To víš, že jo, holka… Na nic jiného nečekám." (úsměv)

Reagujete nějak na ty nepříjemné články?
Ježišmarja ne, vždyť oni na to čekají. A schválně provokují. Jednou přišli z nějaké televize, dělali jsme rozhovor a na konci se pan redaktor zeptal, jestli mám s paní Fialovou sex. Naprosto vážně. Já jsem říkal, co je toto za otázku? Když to nečekáte, tak vás to úplně vyděsí.

To věřím.
Nebo jsme dělali nějaký jiný rozhovor v televizi, oni ho vzali, pustili ho psychologovi a ten rozebíral, jestli je pravda to, co říkáme, nebo jestli tam cítí nějaký rozpor. No, co to má znamenat?

Raději necháme bulvár bulvárem…
Máte pravdu, někdy je to na pár facek. Když jsme byli na dovolené v Tatrách, tak paní Fialové telefonovali z Blesku a chtěli vědět s kým tam je a také, co tam dělá… No, co asi? Zkrátka zajímaly je nějaké pikantnosti. My jsme jim nechtěli nic říct a oni to teda udělali jinak. Zavolali dceři paní Fialové, řekli jí, že její maminka je mrtvá a čekali, co to s ní udělá a co vyklopí. Teď si vezměte, že vám tohle oznámí novináři. Dcera paní Fialové nám okamžitě volala, ale my jsme zrovna byli u známých, neměli jsme u sebe telefony, takže se nikomu nedovolala. To pro ni byl večer hrůzy… Tak třeba tohle oni dělají. Vůbec tomu nerozumím a nechápu to.

Pojďme pryč od bulváru. Harolda a Maude jste nedávno přivezli také do zlínského divadla, kde jste, pokud to říkám správně, v letech 1997 - 1999 působil.
Dva roky jsem tam měl angažmá, před tím jsem byl tři roky na škole a před tím jsem tam rok napovídal.

Jak na tohle období vzpomínáte?
Jako na čas her a malin nezralých, jak se říká. Byl jsem v profesionálním divadle úplně poprvé, začínal jsem. Potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí, kteří mi při těch prvních krůčcích pomáhali. S některými z nich jsem pořád ve spojení, pořád se scházíme a nesmírně si toho vážím. Ale je to období, které už mám za sebou a jsem někde jinde.

Zmínil jste, že jste pracoval jako "nápověda". Dala vám něco tahle profese?
Vím, že když teď něco zkoušíme a já špatně zaslechnu repliku a mám sto chutí nápovědu okřiknout, tak to neudělám. Ta nápověda za to většinou nemůže. Většinou za to může ten herec, protože se soustředí na spoustu jiných věcí a text mu pořád nedochází. Takže mě to naučilo, že se mám lépe připravovat doma. Je pravda, že to je nesmírně těžká profese a já obdivuji výborné nápovědy. Opravdu klobouk dolů. Bez nich by to u divadla nešlo. Teda možná šlo, ale daleko hůř.

Z jakého důvodu jste nakonec ze Zlína odešel? Proč jste nezůstal?
Vyhodil mě Petr Veselý (pozn.: režisér a dřívější umělecký šéf ve zlínském divadle). Končila mi smlouva a i když mě ujišťoval, že mi ji prodlouží, neudělal to. Místo mě vzal tenkrát Jardu Plesla.

Slovácké divadlo bývá velmi často srovnáváno právě se zlínským divadlem. A mnohdy mi přijde celá ta rivalita až přehnaná, jelikož si myslím, že obě divadla mají kvalitní soubor i repertoár. Jak to vidíte vy?
Já si myslím, že to je zbytečné.

Ta rivalita a vzájemné porovnávání?
Ano. Myslím si, že je to úplně zbytečné. Já tomu moc nerozumím. Jistě, my můžeme oslovovat podobné spektrum lidí, protože ty regiony se prostě překrývají. Ale to je celé. Každý soubor hraje v jiném divadle, v jiném prostředí a v jiném městě. To je podle mě tajemství toho všeho. Atmosféra ve zlínském divadle a ve Slováckém divadle je tak odlišná, že si myslím, že nějaké porovnávání je nesmyslné. Někteří diváci chodí radši k nám, jiní do Zlína. Ale když se mě pořád někdo ptá, kolik máme předplatitelů, jaký máme rozpočet a jestli na nás víc doplácí kraj nebo město, tak nechápu, co si z toho kdo vezme a co to změní. Ta soutěživost je zbytečná.

A můžu se zeptat, jaký je váš názor na zlínské divadlo?
Jsou to kolegové a já jim přeji, aby se jim dařilo. To je celé. Já nebudu a ani nemůžu hodnotit, jakou cestou se vydávají. To je jejich věc a jejich cesta. Pokud jsou přesvědčeni, že je správná, tak jim k tomu budu držet palce.

Opusťme teď ale zlínské divadlo. Zajímalo by mne, co vás vedlo k herectví? Kdy se to ve vás zlomilo?
Já jsem chtěl být odjakživa hercem. Já jsem se narodil a chtěl jsem být hercem. (úsměv) Pamatuji si, že v mateřské školce naše paní učitelka něco hrála s maňáskem a tenkrát jsem si řekl, že to je to, co by mě bavilo. Dokonce doteď vidím ten modrý paravan. Nikdy jsem nechtěl být ničím jiným.

Do Slováckého divadla jste přišel v roce 1999, tedy v době, kdy ještě zdaleka nebylo tak vyhlášené. V čem podle vás spočívá ten úspěch a raketový vzestup?
Podle mě je to spousta věcí dohromady. Zásadně se tady obměnil a omladil soubor, přišli do něj lidi, kteří chtějí dělat dobré divadlo. Dále přišli dramaturgové, kteří přemýšlí a jejich koncepce mají hlavu a patu. Také začali zvát výjimečné režiséry a inscenace rezonovaly s publikem. Ty nůžky žánrů se rozevírají a můžeme si dovolit takové inscenace, jako třeba Modré květy. Myslím si, že ne každé divadlo to může risknout a ne všichni diváci by to unesli. Ale naši jo. Vedle klasických Našich furiantů můžeme dát Modré květy i vážné věci, teď například Kalibův zločin od Pitínského. Abychom v našem divadle oslovili co nejširší spektrum diváků, nemusíme dělat jenom komedie a muzikály, naši diváci jsou už náročnější. My můžeme hrát Kalibův zločin a funguje to. Můžeme dělat Oskara a růžovou paní, což je velice vážné téma a taky to funguje. Myslím si, že jde jenom o to poslat divákům ve správnou chvíli správnou informaci.

O vás se říká, že velmi rád improvizujete. Je to pravda?
Ano, říká se to o mě. Improvizuji rád, ale je pravda, že mnohdy je to z nouze, když úplně přesně neznám text. (smích) U některých komedií je improvizace i na místě a pokud není úplně mimo žánr, tak si myslím, že může i pobavit. Dělám to rád, ale je to tenký led a ne každý kolega se mnou na něj jde. Někdo se bojí a brzdí, proto musím zůstat u textu, který nám napsal autor.

Takže chápu dobře, že jsou určité hranice a to, co si můžete dovolit například v Rychlých šípech, tak nejde u Harolda?
No jasně. Herec, který improvizuje, by měl přesně vědět v jakém žánru se pohybuje. Musí ctít poetiku inscenace, žánr a není možné, aby byl jak urvaný z řetězu, nechal za sebou kolegy a předváděl se. To by bylo úplně špatně.

Poprvé jsem vás viděl ve hře Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert, kde hrajete ambiciózního pekelného úředníka Dr. Ichthuriela, převlékajícího se za faráře. Myslím si, že tahle role vám opravdu sedla. Je to zrovna ten případ, kdy hodně improvizujete a představení si užíváte?
Dalskabáty už hrajeme dlouho, máme za sebou přes 30 repríz, takže tam už jsou na improvizace místa. Ale víte, to je tak… Když máte vedle sebe kolegyni, která je smíšek a stačí na ni na jevišti jen mrknout a hned jí cukají koutky a třesou se jí ramena, no nevyužijte toho. (úsměv) Potom to svádí k tomu, že třeba vpisujeme do knížky na jevišti poznámky pro kolegy a čekáme, co to s nimi udělá. To je, myslím, velká deviza našeho divadla. Bavíme se, máme se rádi, užíváme si hraní spolu, pomáháme si a máme z toho radost.

Jaké máte plány do budoucna? Hodláte zůstat věrný Slováckému divadlu, nebo uvažujete o nějaké změně? Láká vás například Praha?
Na to se mě lidé ptají často. Já jsem tady doma, mám tady lidi, bez kterých bych nemohl fungovat a žít. Díky Slováckému divadlu můžu chodit po světě tak, jak chodím. Dalo mi velice moc a jsem mu vděčný. Pořád mu ten dluh splácím. Nicméně, je možné, že přijde okamžik, kdy mi třeba někdo nabídne hostování v Praze. Neříkám, že bych je odmítl. Ale v tuto chvíli se rozhodně nikam nechystám.

A co filmová a televizní branže? V tomhle směru nechcete prorazit? Pozorný divák vás mohl již spatřit například v Ulici, Ordinaci v růžové zahradě či v Četnických humoreskách.
My máme tady v divadle tu nevýhodu, že jsme daleko od center, kde to všechno vzniká. Hlavně od Prahy. Každou chvíli mi volají z nějakého castingu nebo z televize. Ale je to tak, že abych mohl někam jet, tak musím mít minimálně den volna. Při našem provozu, kdy hrajeme téměř každý den a já tady musím být, to zkrátka není možné.

Mimochodem, máte nějakou vysněnou roli?
Nemám, nemám. Kdybych si nějakou vysnil, tak by stejně nepřišla. Navíc, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu hrát role, které teď mám. Kdysi jsem chtěl hrát Chlestakova, ale to už mě přešlo. Já jsem teď spokojený a mám moc hezký život.

Na závěr tradiční otázka - co byste vzkázal čtenářům?
Vzkaz čtenářům? (dlouze přemýšlí) Než jste přišel, tak jsem dostal od nějaké paní bonboniéru. Děkovala mi za Oskara a já jsem si vzpomněl, že v jedné chvíli, když Oskar umírá, říkám: "Dívej se každý den na svět, jako by to bylo poprvé." A to si myslím, že když se nám povede, tak život bude naplněný.

Autor: Jakub Malovaný

Foto: www.slovackedivadlo.cz