Archivní stránky kulturního žurnalisty Jakuba Malovaného

Legendární skupina Arakain funguje už řadu let. Za tu dobu se v ní vystřídalo spoustu výborných muzikantů či zpěváků. Na bubenické židli sedí již šestým rokem Lukáš Doksanský, který nahradil Marka Žežulku. Se skupinou nahrál dvě studiová alba a nyní pracuje na dalším.

Velmi rád vzpomíná na výroční koncert v Edenu. Hala byla narvaná a rocková legenda měla za zády plzeňskou filharmonii. "Emocionálně to pro mě byl jeden z nejsilnějších zážitků," vykládá užasle i po třech letech.

Od roku 2004 působíš v legendární skupině Arakain. Napadlo tě, když jsi začínal bubnovat, kam až to dotáhneš?
Ve čtyřech letech určitě ne. Později jsem měl vizi, že bych hrál i někde jinde než doma.

Jak jsi se vůbec k Arakainům dostal?
Na doporučení Romana Lomtadze, který hrál na turné po odchodu Marka Žežulky. Pak jsem samozřejmě musel projít konkurzem, se stejnými podmínkami jako ostatní. To znamená, nahrát tři povinné skladby Proč, Amadeus a Gilotina.

Sledoval jsi je i v začátcích, ještě když byl na postu zpěváka Aleš Brichta?
Samozřejmě. V té době nebylo moc metalových kapel, které by vydávaly desky. Měl jsem doma singl Rockmapa (pozn.: písně Amadeus a Proč) a později samozřejmě desku TTT.

Už jsi s nimi vydal dvě studiová alba Labyrint a Restart. Jak vzpomínáš na samotné nahrávání?
Upřímně, já mám radši koncerty. Když se stane nějaká chyba, tak je vzápětí pryč. Nahrávání desky je pro mě obrovská zodpovědnost, protože to můžou lidé poslouchat desítky let.

Můžeš ve stručnosti prozradit, jak taková tvorba nové desky vypadá?
Systémů, jak může taková deska vzniknout, je samozřejmě několik. V Arakainu to funguje tak, že dvorní trio Kub - Mach - Urban složí písničky, vyrobí demo a na základě toho se pak nahrává deska. Někdy se samozřejmě dělají ještě úpravy.

Na výročním koncertě v Edenu s vámi vystoupila i Plzeňská filharmonie. Jak na ten koncert vzpomínáš? Určitě byl výjimečný.
Emocionálně to pro mě byl jeden z nejsilnějších zážitků. Už když jsme vstupovali na pódium, tak to byl od lidí takovej tlak, že jsem se málem rozbrečel.

Zatím poslední deska Restart vyšla minulý rok. Chystáte nyní něco nového?
Ano, v současné době pracujeme na další řadové desce, která by měla vyjít na jaře 2011.

Samozřejmě také hodně koncertujete. Stíháš i jiné hudební aktivity?
Jelikož hrajeme tak 60 - 70 akcí ročně, tak už se v podstatě nic jiného stíhat nedá. Kromě hraní ještě navíc učím na plnej úvazek na konzervatoři Jaroslava Ježka a starám se o aktualizace webů.

V minulosti jsi předával své bubenické zkušenosti také na rockových kurzech. Pomáháš ještě začínajícím bubeníkům?
Jak říkám, učím na konzervatoři, takže se věnuji spíše pokročilým. Ale svým způsobem jsme všichni občas začátečníci, protože se musíme věnovat i úplně základním věcem. Takže vlastně ano.

Pojďme trochu zavzpomínat. Co tě vedlo k tomu usednout za bicí?
Jóóó, to kdybych věděl! (smích) K muzice jsem měl blízko, protože táta hrál v kapele a ty bubny mě prostě nějak chytly nejvíc.

Byl jsi samouk?
Zpočátku ano. Od deseti jsem chodil do lidušky, od patnácti na konzervatoř. V současné době stále docházím k profesorovi Veselému, protože učitel je prostě potřeba a kvůli učení potřebuji mít pohled i z druhý strany.

Může být bubeníkem každý? Co je důležité pro úspěch?
Každý může být tím, čím chce a dělat to, co ho baví. To druhý je skoro to nejpodstatnější. Když dělá člověk práci, která ho nebaví, dělá jí špatně a nemá důvod se zlepšovat. Trousí kolem sebe akorát negativní energii. Pokud někdo nemá vůbec rytmus, může bejt bubeníkem jen pokud nemá vůbec rozum, i když bubeníci vlastně… Sakra, teď jsem se do toho zamotal. (smích) No, nějaký předpoklady pro to člověk musí mít, ale jak se říká, stejně je to z osmdesáti procent práce. Co je důležitý pro úspěch se dá říct těžko. Ve sportu "stačí" doskočit dál, doběhnout dřív, nastřílet víc gólů. V muzice o tom rozhodují posluchači a těm se nikdo nezavděčí. (smích)

Měl jsi v dětství své bubenické vzory? Které kapely jsi měl rád?
Samozřejmě, většinou to byli bubeníci z kapel, který jsem poslouchal. Například Rush, Yes, Deep Purpple, Black Sabbath, Jethro Tull a podobně.

Jaká byla tvá první profesionální kapela?
Profesionální kapely byly vlastně všechny, ve kterých jsem hrál po skončení školy, protože jsem se ničím jiným neživil. I když jsem se vlastně neživil doslova. Asi první kapelou, kterou se dalo uživit byl Jazz Efterätt. Hrál jsem s nimi asi osm let, vlastně až do doby, než jsem nastoupil do Arakainu. Pak už se to nedalo oboje stíhat a mě srdce táhlo vždycky spíš k tvrdší muzice.

Vzpomeneš si ještě na první koncert před publikem?
Jo, bylo to asi v deseti letech, kdy onemocněl tátův bubeník a já jsem dal celej koncert na náměstí v Sušici.

Spolupracoval jsi s řadou interpretů, mimo jiné i s Honzou Kalouskem. Je ti nějaký žánr vyloženě cizí?
Dalo by se říct, že dechovka. Ale když je to naše národní, tak to cizí taky vlastně není. Asi ne. (úsměv)

Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
Zplození mýho syna Tadeáše. (smích) Jinak samozřejmě koncert Arakainu v Edenu 2007 a to, že jsem se stal firemním hráčem světových značek Gretsch, Zildjian, Gibraltar, Balbex a Beyerdynamic.

Máš ještě nějaký nesplněný hudební sen?
Samozřejmě se neustále zlepšovat a cítit se každým dnem lépe a lépe! (úsměv)

Autor: Jakub Malovaný

Foto: www.doksansky.com, www.arakain.eu